Wirnpeth - 6. díl

26. září 2013 v 19:13 | bluestyle |  Povídky
Čauky miláčci :*
jak jsem si předevčírem vzpomněla na ten Wirnpeth, tak mi to večer nějak nedalo a začala jsem ho s nějakou tou pisatelskou chutí psát. Opravdu se mi chtělo a je to vážně něco :). Jsem úplně ráda, že jsem to napsala a jsem hrdá na to, že toto je můj již 6-díl, k čemuž bylo potřeba opravdu velké odhodlání a jak si čtu ty díly dozadu, tak mi i příjde, že se mi nějakým způsobem rozvíjí i slovní zásoba, kterou budu v budoucnu hodně potřebovat, jak říká moje babička.. :D Ale zase melu srajdy, tak se do toho vrhnu přímo a nebudu se zase tak dlouho vykecávat. :D


Bianca si potajmu přála, aby to skončilo, ale opak byl pravdou. Nevěděla, co má dříve dělat, jestli křičet nebo plakat nebo být úplně potichu. Jedno věděla určitě. Pokud se okamžitě neuklidní, bude to ještě horší.
Neznámá osoba se přes dveře s dvojitých zámkem dostala jednoduše. Jako by měla nekonečné síly. Dveře odletěly až do rohu společenského pokojíku, ve kterém staly vysoké fíkusy. Ředitelka zřejmě utekla, protože nebylo slyšet ani hlásku. Všechno probíhalo bez jakékoli komunikace.
Bianca se stále držela blízko stěny skříně, schovaná pod haldou kabátu a dalších kousků oblečení, které příjemně voněly po levandulích. Ale strach z osoby, kterou měla asi metr před sebou neustával. Teď se bála asi stejně, jako když v prvně spatřila Kessie, která ji momentálně nesmírně chyběla.
Za oknem byl slyšen nějaký potemnělý výkřik. Chvíli bylo ticho a za vteřinu sekundy byl znít zvuk zapalovače. Biance to bylo hned jasné. Chytla panický strach. Začala křičet. Otevřela skříň. Zazvonil budík.
S třesoucíma rukama seděla na křesle a prudce oddechovala. Uvědomila si, že to nebyl sen, ale jen představa. Bála se, co nastane.
"Musíme odsud okamžitě pryč!" zakřičela na ředitelku. "Proč, však se nic neděje!" "Ale děje. Měla jsem předtuchu, kde mě schováte do skříně a někdo to tady podpálí a vás někdo zabije." odpověděla Bianca s roztřeseným hlasem. Cahnová se na ni nevěřícně podívala a usoudila, že by bylo dobré ji doprovodit z jejího malého příbytku do jednoho akademijských pokojů, aby si připadala bezpečněji. Bianca byla ráda, že jí poslechla a zároveň polohlasem pronesla: "Děkuji, paní ředitelko. Moc si toho vážím."
"Nemáš za co děkovat. Já děkuji tobě, že jsi mě na tuto informaci upozornila. Uvidíme, jestli se něco stane." v myšlenkách se jí motalo tolik různých myšlenek a myslela na to, co viděla v představě. Přála si, aby toto celé byl jeden velký sen, složený z malých snů, ale nebylo tomu tak.
Vstoupila do svého budoucího pokoje a už zbývaly jen poslední 2 dny, než začne začátek školního roku. Čím více na to myslela, tím více se bála a ta situace právě nastala…

Písnička týdne? :*
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.