Wirnpeth - 7. díl

15. ledna 2014 v 17:56 | bluestyle
Ahoj, ahoj :)
dneska jsem se rozhodla přispět Wirnpethem, ikdyž jsem psala, že ho asi dělat nebudu, tak jsem si to nakonec rozmyslela. Není to tak špatný nápad. Mě by to taky mrzelo, kdybych neměla co psát ;). Je to poněkud delší než jindy, ale snad to nevadí. :)

*kéž by.


Školní den začal neočekávaně. Vstala ve 4 ráno - její spolubydlící - Caithlyn - ještě spala. Byl to nezvyk po dlouhých prázdninách zase vstávat, ale momentálně s tím problémy neměla. Šla do koupelny, podívala se na sebe do zrcadla. Zjevné kruhy pod očima znázorňovaly to, že její noc asi příliš dlouhá nebyla. Najednou se ochladilo. Přemýšlela, co by to mohlo být. Bylo z nenadání otevřené okno a tak neúprosně houkla: "Je tam někdo?"
Zaposlechla se do ticha a uslyšela tichý pláč, který ji dovedl až k záchodům naproti přes chodbu. Dveře byly přivřené. Pomaličku je otevřela a spatřila mrknutím oka nějakou neznámou dívku. Opatrně k ní přicupitla a zeptala se: "Děje se něco?", dívka odpověděla: "Nesnáším tuhle školu, chci odsud pryč!". Nějak nepochopila význam 'nesnáším', ale nedokázalo ji to hodit do rozpaků. Byla si jistá, že se něco stalo. Něco o čem neměla ani zdání. Něco, čeho se bála, ale zajímalo ji to. Nesnášela, když něco nevěděla, ale někdy to pro ni bylo lepší.
Slečna se mezitím zvedla, vytáhla si kapesník, ze svých uzoučkých kalhot a pověděla: "Jsem normální, jako všichni ostatní lidi. Ale varuji tě. Tato škola není už od pohledu normální, dějí se zde nenormální věci, které v reálném životě nemáš možnost zakusit. Být tebou, jdu odsud hodně daleko. Nebo to pohltí i tebe."
"Co prosím? Proč bych měla odejít odsud? Mě se tady líbí, když vím, že to tady nebude takové jako u nás doma. Zvykla jsem si tady být a musím tady být, kvůli ředitelce této akademie. Zároveň tady mám rodiče a nemůžu od nich odejít pryč. Báli by se o mně." Studentka vykulila oči a sekavým hlasem odpověděla: "Ty už znáš naši ředitelku? To ona za vším stojí. To ona lidské studenty vystavuje nebezpečí. Nechápu proč tohle dělá!". "Já tě pořád nějak nechápu! Co se tady děje. Jaké nebezpečí? O čem to tady vlastně celou dobu mluvíš?", Bianca se cítila podrážděně a naštvaně.
"Ty vůbec netušíš, co se na téhle akademii odehrává?"
"Ne. Už mi konečně řekneš co se tady stalo?"
"Tahle akademie je z více než 95% plná upírů. Jako …"
"C-O-Ž-E?! Upírů? si snad ze mě dělá někdo legraci ne? Jako tím myslíš co? To myslíš vážně?" přerušila ji.
"Ano. Myslím to smrtelně vážně."
"T-o jako pijou krev z lidí?"
"Ne. Jelikož tato akademie je správně jen pro upíry, tak je to tady zajištěno zdejší nemocnicí. Každý obyčejný člověk, ne upír, musí věnovat čas od času nějakou svou krev. Odměňuje se to výletama do nedalekého města. Je to asi 4 míle odsud."
"A jako to musím darovat nějakou krev? Nebo si můžu vybrat?"
"Ne. Ale stojí za to pak ty vyjížďky."
"To jako lidská krev od lidí odsud pokryje všechnu spotřebu?"
"Ne. Dá se říct, že je to asi 1 člověk na 2-3 upíry. Je jich tady daleko více. Proto se kupuje krev z krevní banky. Nabírá se to do speciální dodávky, která jezdí do zmiňovaného města. Zásoby vydrží asi na týden, poté se do města jede znovu. Ale ne každý upír pije jen lidskou krev. Někteří zabíjí veverky v lese a ptáky, kteří jsou příliš nízko. Ale i další zvěř."
"Pane bože! Proč? Kdo tuhle akademii provozuje? Ta ředitelka musí být vážně blázen! Počkat! Ona je taky upír?!"
"Ano. Ona taky jako většina, kterých se dotkneš a jsou studení, jako podchlazení. Je to zvláštní pocit, zvlášť když je dnes první školní den a pro tebe je to nový začátek. Tak doufám, že to aspoň dnes zvládneš."
"To co jsi mi řekla mě vážně dá se říct až dostalo. Nevím co na to říct. No, už navíc budu muset jít. Už je i celkem dost hodin. Musím se jít připravit na "můj velký den.""
"Co takhle kdybychom se setkaly odpoledne? Po obědě?"
"Bylo by to fajn, tak třeba ve 2 tady? Můžem jít potom ke mně do pokoje."
"Jinak, jmenuju se Bianca."
"Jé, ani jsem se nepředstavila, promiň já jsem Katarina."
"Těší mě. Těším se na odpoledne." Bianca odešla ze záchodů a měla plnou hlavu myšlenek. Nevěděla co si o tom všem má myslet a jestli má Katarině věřit. Ještě než vstoupila do svého pokoje, zastavila se u rodičů v jejich příbytku. Maminka už vařila vajíčka a opékala slaninu ke snídani.
"Dobré ráno, Bianco, čekali jsme na tebe. Snídaně už je hotová, dáš si?" na stole už ležel talířek a v hrnku se kolébal čaj. "Díky mami! Kde je táta?" zvědavě se otázala, přičemž koukala vedle do pokoje. "Táta se šel projít na čerstvý vzduch. Potřeboval to."
"Stalo se něco?"
"Ne, vše je v pořádku. Jen je trochu nervózní z prvního dne ve škole mezi studenty. Přece víš, jak ho takové věci lehce rozhodí. Bude v pořádku." dodala s úsměvem maminka. "Fajn. Mami? Můžu mít dotaz?"
"Ano broučku, copak potřebuješ?"
"Je na této akademii někdo jiný než jen normální lidi?" polkla a těžkým smutkem se dívala na právě zaraženou maminku.
"Ehm, no víš, jak ti to mám říct. Ve škole je určitá poněkud větší skupina nelidských osob. Chovají se jako lidi, ale něco na nich je jiné než na obyčejných lidech." s hrůzou odpověděla.
"M-a-m-i? Co tím myslíš? Vím nejspíš všechno, co jsem nejspíš ani v blízké době nechtěla a nesměla vědět. Vím, že na této akademii je více než 95 procent upírů."
"Jak ses to proboha dozvěděla?"
"Dnes ráno jsem šla do koupelny a slyšela jsem nějaký pláč, tak jsem šla za pláčem až jsem došla na záchody, kde jsem potkala slečnu, která mi vše z toho řekla. Byla jsem v šoku a to jsem vlastně i teď. Nevím co si o tom všem mám myslet. Proč jste mi všechno neřekli! Ani nevíte jak se mi stýská po našem bývalém domě a zvlášť po Kessie."
"Já vím miláčku, ale jinak to nešlo. Potřebovali jsme s tatínkem někam pryč od tamtud. Nevím jak už ti to mám vysvětlit. Každopádně teďka by ses už mohla jít připravit, je hodin jak na kostele. Šup šup!"
 


Komentáře

1 Džejní Džejní | Web | 17. ledna 2014 v 19:50 | Reagovat

ejha, zaujimavy vyvin situacie, som zvedva na pokracovanie :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.